Vítejte!

Paní Husak Sotomayor se od září 2006 po dobu šesti měsíců rozhodující měrou podílela na studii se zařízením LokoHelp vedené paní Susannou Freivogel v Hegau-Jugendwerk v Gailingen am Hochrhein. Tato zatím ukončená studie zkoumá úspěšnost lokomoční terapie na pohyblivém pásu a s trenažérem chůze LokoHelp u pacientů s centrálními a spinálními parézemi.

Dotaz: Tanyo, jste jedna z prvních fyzioterapeutů, kteří měli příležitost pracovat se zařízením LokoHelp. Jaký byl Váš první dojem?

Tanya: Ze své dosavadní činnosti mám zkušenost s manuálně podporovanou terapií na pohyblivém pásu, která pro mě byla spojena s nepohodlným držením těla a tělesnou námahou. Měla jsem také možnost vidět jednou v praxi Lokomat. Když jsem poprvé viděla LokoHelp, byla jsem upřímně řečeno poněkud skeptická. Nicméně to byl opravdu jen první dojem. Jsem skutečně překvapena, že tak jednoduchý mechanický přístroj má pro pacienta takový faktický užitek.

Dotaz: LokoHelp byl vyvinut pro léčbu pacientů neschopných chůze. Jaké byly Vaše první zkušenosti v klinickém využívání?

Tanya: Viděla jsem skutečně těžce postižené pacienty a stěží jsem si uměla představit, že ve stanovených 45 minutách zvládnu umístit pacienty na pohyblivý pás a LokoHelp a pak budu mít ještě dostatek času na provádění tréninku. k mému potěšení však seznámení s tímto zařízením a jeho ovládáním šlo velmi rychle a byla jsem příjemně překvapena, kolik "netto" terapeutického času jsem skutečně měla k dispozici pro nácvik schopnosti chůze pacientů.

Dotaz: Jak pacienti reagovali?
Tanya: Měla jsem ze začátku trochu obavy, že někteří pacienti nebudou schopni zvládnout tuto novou situaci beze strachu. Ale sama jsem byla velmi ohromená, jak rychle si pacienti začali tuto terapii užívat. Poté co se pacienti seznámili s tímto zařízením, byli schopni již po několika málo terapeutických jednotkách, někteří již během druhé jednotky, aktivně spolupracovat. Pacienti si rychle uvědomili, o co jde a co musí dělat.

Dotaz: Můžete nám podat informaci o klinických výsledcích?
Tanya: Někteří pacienti u nás mají nejtěžší postižení. Tak těžké, že pro mě bylo nepředstavitelné, že lze terapií dosáhnout velkých změn. Ve skutečnosti jsme však i u těchto pacientů mohli vidět změny, kterých si stejně tak všiml ošetřující personál a členové rodiny. I když u těchto pacientů nebylo dosaženo schopnosti chůze, vedla LokoHelp-terapie k usnadnění péče a tím ke zlepšení kvality života pacientů a ošetřovatelů.
U méně poškozených pacientů neschopných chůze jsme po sérii LokoHelp-terapií mohli pozorovat zlepšení schopnosti chůze až po samostatnou nezávislou chůzi.

Dotaz: Můžete nám říct o případu, který na Vás obzvlášť zapůsobil?
Tanya: Měla jsem štěstí zažít pacientku, která prodělala vývoj od absolutně nesamostatné a závislé tělesné situace až po samostatnější aktivní funkce.

Paní K. Manuela nemohla ze začátku využívat terapie na pohyblivém pásu. Místo střídavého zatěžování a odlehčování nohy se u ní projevoval „vzorec obounožního skoku“. Bylo to nemožné   i kvůli extrémním úzkostným a obranným reakcím trénovat v sedu nebo stoji požadavky na rovnováhu. Díky LokoHelp-terapii je teď schopna i na pohyblivém pásu střídavě zatěžovat a odlehčovat jednu nohu a tak cvičit fázi stoje a pohybu nohy. Navíc se výrazně zlepšila svalová síla, takže již během LokoHelp-tréninku mohla zvládnout i posturální požadavky. Dnes paní K. Manuela ujde 300 metrů s podpůrným zařízením, kvůli značnému deficitu v posturální kontrole však ještě potřebuje podporu pomocníka.

A další pacient, pan B., trpí 2 roky neúplným příčným ochrnutím v důsledku poranění míchy ve výšce T2. Nikdy se skutečně se svým postižením nevyrovnal. Jeho slova byla vždy „půjdu odtud, až budu zase moct chodit“. Pan B. nejdřív absolvoval 20 terapií s pohyblivým pásem a poté s LokoHelpem. Ani po 14 terapeutických jednotkách na LokoHelpu se neprojevilo zlepšení schopnosti chůze, které by stálo za zmínku. To bylo pro mě přece jen zklamáním, zvlášť když se u všech ostatních pacientů projevilo tak výrazné zlepšení. Rozčilovalo mě i to, že reflex, který bylo možno vyvolat při tréninku na pohyblivém pásu, se s LokoHelpem vyvolat nepodařilo. Z konzultace s paní Freivogel, vedoucí fyzioterapeutkou, vyplynulo, že v tréninku je třeba pokračovat a nadále dbát na dodržování zásad lokomoční terapie. Tím je myšleno, že kyčelní extenzí a zatěžováním jsou vyvolány reflexy k aktivaci fáze stoje a volné nohy. Zcela jsem užasla, když pan B. po 16. LokoHelp-terapii začal chodit s holemi. Teď je schopen sám chodit o holích. Jeho kolena musí být přitom pasivně fixována dlahami v natažení. Má z toho takovou radost. Dnes říká: „Teď zůstanu.“

Cítím, že přichází ideální reflex a že noha provádí natažení. Pak jsem pana B. neúmyslně postavila nesprávně na LokoHelp, takže svou slabší nohou začínal ve fázi stoje a po odstranění zátěže pan B. skutečně nohu aktivně natáhl. To bylo skutečně velké překvapení! Celkem intenzívně trénoval 2 měsíce. Navíc k terapii na pohyblivém pásu a LokoHelpu prováděl také silový trénink paží a cvičil chůzi s ortézami na bradlech. LokoHelp mu podle mého názoru pomohl kromě posílení svalstva nohou také zlepšit stabilitu kyčlí, takže je teď schopen samostatně chodit s berlemi a dlahami i venku.

Dotaz: Jak hodnotíte vzorec chůze se zařízením LokoHelp?
Tanya: Řekla bych to tak, jak to říkám všem rodinným příslušníkům našich pacientů: „Nevypadá stoprocentně jako „normální“ vzorec chůze, ale zahrnuje všechny hlavní komponenty pro nácvik chůze.“

Mnohokrát děkujeme Tanyo za zajímavý a poučný rozhovor.